Česky | English

… náboženství města

Ve stínu zchátralého depa dnes již dávno opuštěných závodů vynálezce D. W. Tagrezbunga v tichosti odpočívá stroj obrovských rozměrů. Pravděpodobně se jedná o vlak vzhledem k tomu, že z budovy vycházejí široké koleje. Můžeme se jen domnívat, jaká byla či stále je úloha stroje, zda byl vůbec někdy v pohybu a co za sílu potřebuje ke svému pohonu. Jediný, kdo věděl, k čemu slouží, byl Tagrezbung a nejspíše i jeho vnučka. Ani jeden z nich se však spuštění stroje nedožil. Nejen to. Dodnes nikdo neví, kde se nachází pověstná Tagrezbungova cihla. Stejně jako každý občan tohoto města i náš slavný vynálezce ctil všechny zdejší tradice. Nedlouho po jeho smrti začali jeho obdivovatelé cihlu hledat, div se jim nepodařilo celý areál závodů zcela rozebrat, avšak bezvýsledně.

 

Město s tak podivnou minulostí má ve své paměti mnoho. Západní strana města je lemována kamenným valem, který je podpořen mohutnou zdí. Jedná se o hraniční pás, který odděluje svět lidí od sousední Průhledné země. V průběhu dějin byla zdi přikládána taková důležitost, až se její samotné budování stalo kultem. Stavitelství, strojírenství a vědní obory, to byly nejsilnější nástroje původních stavitelů zdi. Ti si pamatovali, že lidé v různých částech světa uznávají rozličné bohy a kulty. V tomto městě se však veškerou možnou vírou i bohy staly stavby samotné. Později stejného statutu dosáhly i menší vynálezy či stroje. Podařilo se zde sestavit přesýpací hodiny, které ovládají den a noc. Následně bylo nutné sestrojit Fénixe, který je schopen svým životním cyklem měřit noc, i kdyby měla trvat tisíce let.

 

Katedrála, tyčící se ve středu města, není chrámem božím, ale chrámem sebe sama. Nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že by právě stavba či dokončený stroj nebyly vrcholnou myšlenkou i životním cílem. Obyvatelé města věřili v tuto stavbu stejně pevně jako v hraniční zeď, obytné domy či továrny. V každé budově se počítalo s místností, někdy i halou, kam lidé budou moci chodit se stavbou rozprávět. Jednalo se o takzvanou Svatyni stavby. Prostor, kde dům oddaně naslouchal samotné podstatě člověka. Svatyně je vždy vystavěna kolem oltářního kamene, který je zároveň základním stavebním kamenem. Jedná se tedy většinou o místnosti v suterénech a sklepích. Krom soukromých modliteb se zde zpívaly písně tak jemné, že dokázaly skrze komíny znít až na onen svět. Říká se, že čas od času zpívají komíny i samy od sebe. Umístění základního kamene bylo vždy definitivní a nikdy v budoucnu nesmělo být změněno. Jakmile stavitelé přivítali na světe novou stavbu, její půdorys a především funkce se nesměla nikdy změnit. Změna se netoleruje nikdy, ani při rekonstrukci. Město je tak neustále stavěno znovu a znovu z lepších materiálů a nově objevených slitin, ale nic jiného se nemění. Pro mnoho zde žijících lidí je tento stavební cyklus zásadní náplní života. Možná tak unikají myšlenkám na Průhlednou zemi. Víra ve stavby a jejich realizátory se tak v tomto městě vyvinula ve svébytné náboženství.

 

Největší svátostí se proto staly stavební a konstrukční plány. Nesmějí být nikdy porušeny, dokonce ani překresleny či prodány. Jsou uloženy uvnitř centrální katedrály a evidovány dle jmen rodin a účelu staveb. Každý plán tak krom technické části obsahuje také rodokmen. Na první pohled mohou modře adjustované plány připomínat náhrobní desky, avšak obyvatelé města zastávají zcela odlišný postoj k pohřbívání zemřelých.

Již od počátků města bylo tradičně přistupováno ke zpopelňování zemřelých a následnému zpracování jejich popela. Hluboko pod zemí byl v minulosti objeven nerost tak tvrdý, že ani nejtvrdší ocelové nástroje jej nedokázaly rozlomit. Tehdy se mluvilo o vysněném stavebním materiálu. Avšak lidé nedokázali materiál těžit. Až s použitím všestranné Berylovy kapaliny se podařilo vyrobit stroj, který dokázal nerost rozbrušovat. Prognostici věštili stavbám z tohoto materiálu věčný život. Pokládali si však otázku: „Co duše takové stavby?“ V té době se stal popel zesnulých přímou součástí víry. Esencí stavby. Jemný prach, který byl výsledkem těžby nerostu, se začal mísit s popelem zemřelého člověka. Za vysokých teplot se popel lisuje ve formách připomínajících klasické cihly.

Někteří lidé si tak už za svého života přáli, aby se po smrti mohli stát součástí zdi nebo rodného domu. Nyní je z těchto cihel vystavěna současná vrstva zdi a podoba města. Některé rodiny drží své cihly pohromadě. Věří, že v každé cihle zůstává část duše a paměti jejich předků, kteří se tak navždy stávají duchem města. Jiní věří, že se podařilo vytvořit slitinu, která město ochrání před Průhlednou zemí. Přítomnost popelu v cihlách domů nebo kovových slitinách se tak stala příslibem všem, kteří odešli na onen svět. Cihly významných obyvatel města se používají na stavby věží nebo komínů, aby jejich duše bděla nad městem z výšky. Protože D. W. T. dokázal svými vynálezy mnoho, chtěli obyvatelé města jeho cihlu náležitě umístit. Nikdy se však nepodařilo zjistit, zda byla vůbec vyrobena.